Když jsme se v rámci našeho spolku Expelo rozhodovali, kam vyrazit tentokrát, volba padla na řecký ostrov Skiathos. Ale zapomeňte na hotelové resorty a drinky u bazénu. Naše „Edice Survivor“ měla jasná pravidla: jeden ostrov, dva lidi, šest nocí pod širákem a přes 100 kilometrů v nohách. Já – Monča a Kuba jsme si s sebou sbalili jen malé batohy, kde polovinu místa zabral spacák s karimatkou, pár kousků oblečení a plavky. Do batohu jsme sice záhadným způsobem narvali i jedno cool nafukovací lehátko, ale jinak jsme se rozhodli pro absolutní minimalismus.
Všechno to začalo v neděli po příletu na Skiathos International Airport. Okamžitě jsme vystoupili z komfortní zóny a proměnili se v novodobé vandráky. Aby to byl ten správný adrenalin, letěli jsme úplně „na blind“ bez jakýchkoliv příprav. První chvíle byly náročné. Ve městě jsme doplnili zásoby vody a jídla a v totálním horku se snažili zorientovat. Všude byly davy lidí, a tak jsme museli šlapat několik kilometrů na malý poloostrůvek na jihovýchodě. Po tmě jsme nervózně hledali skrytou pláž k přespání. Po pár marných pokusech, kdy jsme i omylem vlezli lidem do zahrad, nás kolem deváté večer čekalo překvapení v podobě opuštěné pláže Nino´s Beach i s lehátky.
Pondělní ráno začalo rychlou hygienou v moři a velkou porcí kilometrů. Museli jsme projít turistickou jižní část ostrova, abychom se dostali na divočejší a méně zalidněný severozápad.
Cestou jsme se zastavili na pláži Paralia Kanapitsa a pokračovali dál na Kolios Beach, kde jsme si říkali, že by se možná dalo najít místo na přespání. Kuba šel pláž obhlédnout a já zatím čekala na zastávce se všemi batohy. Do řeči se se mnou dal jeden místní chlapík. Asi mu bylo jasné, že přespáváme venku, protože mi hned říkal, že právě tady by na pláži raději nespal. Prý se tu v noci pohybuje hodně různých lidí a nemuselo by to být úplně bezpečné. Dokonce mi doporučil jednu skrytou pláž, kde by to podle něj bylo lepší.
Nakonec jsme se na Kolios Beach jen osprchovali a rozhodli se pokračovat dál na vzdálenější pláž. Tip na přespání od chlapíka jsme raději nevyužili, protože kdo ví, jaké překvapení by nás tam mohlo v noci čekat.
Dalším místem, kde jsme zvažovali přespání, byla pláž Small Banana Beach. Na první pohled nás nadchla. Byla opravdu nádherná, a dokonce jsme tam objevili i ideální místo na spaní. Jenže právě to si vybral i pár nudistů, kteří si kousek od nás užívali velmi intenzivní romantickou chvilku. Název pláže tak najednou získal docela nový význam. Paní zjevně velmi usilovně hledala „small banana“ a nevypadalo, že by se chystali brzy odejít.
Nezbylo nám tedy nic jiného, než pokračovat dál, a to už zase za tmy. Po dalších kilometrech jsme nakonec ulehli na pláži Krifi Ammos Beach. Ráno nás probudilo šumění moře a výhled na neuvěřitelně krásnou pláž, která nám vynahradila všechny noční kilometry.
Další den nás také moc nešetřil. Předpověď totiž hlásila bouřky. Prošli jsme další kus ostrova, zastavili se na plážích Mandraki Elias Beach, Agistros a po mnoha kilometrech jsme kolem půl šesté večer dorazili na pláž Megalos Aselinos. Vypadalo to nadějně, bouřka měla dorazit až k ránu, tak jsme si v klidu nachystali spaní a doufali, že se aspoň trochu vyspíme. Jenže příroda si to rozmyslela. Kolem deváté večer jsme v dálce uviděli obrovské záblesky, které se každou minutou přibližovaly. V půl desáté už byla bouře přímo u nás a začala okamžitá evakuace. Naštěstí byla na pláži taverna s velkým zastřešeným prostorem, kam jsme se na poslední chvíli schovali. Jenže klid to rozhodně nebyl. Vítr se opíral do střechy, všude něco bouchalo, hřmění se neslo podél pobřeží a vlny narážely na břeh s obrovskou silou. V otevřeném prostoru pod přístřeškem to byla hodně nepříjemná noc. Moc jsme toho nenaspali.
Jakmile se kolem šesté ráno dalo alespoň trochu fungovat, rychle jsme sbalili věci a zmizeli dřív, než by nás tam někdo objevil. Čekal nás náročný výstup po stezce, kterou zřejmě zasypal sesuv půdy, takže jsme si nakonec museli razit vlastní cestu křovím. V lahvi nám přitom zbývalo poslední deci vody.
Když jsme se po tomhle boji konečně dostali zpět k civilizaci a podařilo se nám „vybojovat“ pití, rozhodli jsme se dopřát si po třech dnech trosečnického režimu malý luxus. Zašli jsme se najíst do místní restaurace Taverna Ligaries, kterou můžeme opravdu doporučit. Jídlo bylo výborné a personál velmi přátelský.
Po jídle jsme si na chvíli odpočinuli na nedaleké pláži Ligaries Beach a plánovali další trasu i místo na přespání. Na mapě jsme objevili malý kostelík, jehož střecha vypadala jako ideální místo na noc, a tak jsme se tam vydali. Cestou jsme se ještě zastavili na pláži Paralia Kechria, kde jsme si na chvíli zašnorchlovali. Je to opravdu krásné místo a při návštěvě ostrova ho určitě stojí za to vidět.
Další noc jsme tedy vyměnili pláž za střechu kostelíka Agios Alexandros, odkud byl nádherný výhled na moře, hvězdnou oblohu i na blízký Olymp.
Ve čtvrtek ráno jsme si naplánovali trasu podél pobřeží k hradu Kastro a pak dál přes kopce až směrem k letišti. Jenže brzy přišlo první zklamání. Hrad i taverna pod ním byly zavřené. Takže jsme si zbytečně zašli a museli naplánovat novou trasu, která vedla přes vrchol Mitikas. Já jsem z nové trasy byla vyloženě „nadšená“, protože původní vidina oroseného nápoje a jídla v taverně se rozplynula a před námi nebylo široko daleko nic jen velký kopec a dlouhý výstup. Na druhou stranu jsme si během stoupání užili neuvěřitelně krásné výhledy na jižní část ostrova, které za tu námahu rozhodně stály.
Poté jsme sestupovali dolů směrem ke klášteru Evangelistria, kde měl být podle mapy obchůdek. Celou cestu jsme si dělali chutě, co všechno si tam koupíme, jak se konečně pořádně najíme a doplníme zásoby. Realita? Obchod nikde. Jupííí! Aspoň jsme se na chvíli zchladili v tichu kláštera, nabrali dech a poté šlapali dalších několik kilometrů už dolů do centra k velkému supermarketu.
Když jsme tam konečně dorazili, připadali jsme si jako v ráji. Naházeli jsme do košíku všechno možné pití, jídlo a pak jsme si jako největší vandráci sedli s košíkem na lavičku před obchod a začali hodovat. Po tom všem odříkání nám to bylo úplně jedno. Doplnili jsme zásoby a vyrazili na posledních pár kilometrů k pláži, kde nás čekaly naše 2 poslední noci v divočině.
Zlatý hřeb naší cesty nás čekal na pláži Megas Gialos, která vypadala jako z katalogu. Křišťálová voda a nikde ani noha. Jenže idylka netrvala dlouho. Když jsme si odložili věci a jen s mobily v ruce vyrazili za skálu omrknout, jestli tam nebude ještě lepší místo na spaní, vůbec nás nenapadlo, že návrat nebude tak jednoduchý. Cestu zpět k našim batohům nám totiž odřízlo stádo koz v čele s kozly, kteří měli rohy tak obrovské, že z nich šel respekt už na dálku.
Zkoušeli jsme dělat hrdiny, mávat klacky a doufali jsme, že utečou. Ale kdepak. Kozlové se na nás dívali způsobem, ze kterého bylo jasné, že tohle je jejich území. Co teď? Věci na jedné straně, my na druhé a mezi námi rohatá armáda. Nezbyla nám jiná možnost než riskovat cestu mořem. Nakonec jsme museli vzít mobily nad hlavu a skálu mezi námi a věcmi doslova obeplavat. Vlny nám to nijak neusnadnily. Půl hodiny jsme pak ještě čekali ve vodě, než se stádo přesune dál.
Pláž byla ale tak nádherná, že když kozy konečně odtáhly, rozhodli jsme se riskovat a zůstat. Z kamenů a lan jsme si postavili náš „nedobytný“ příbytek. Dali jsme si noční koupačku a šli spát s pocitem malého vítězství, ale teda i s lehkou obavou, jestli se naši rohatí „sousedé“ v noci nerozhodnou vrátit. Noc byla nakonec klidná, vyspali jsme se do růžova a kozy se už neukázaly.
Poslední den jsme se rozhodli užít si konečně trochu jako lidi. Věci jsme schovali do hromady kamenů na naši pláži a vyrazili do města na relax. Celý den jsme jen odpočívali, procházeli se uličkami a nasávali atmosféru. Na noc jsme se zase vrátili zpátky na naši pláž ke kozám. Přece bychom tam ten náš pracně postavený příbytek nenechali jen tak! Byla to naše poslední noc pod hvězdami a ráno už nás čekal jen přesun na letiště a cesta domů.
Loučení bylo těžké a zážitky nesmazatelné. Tohle dobrodružství bych přála zažít každému. Ten pocit, kdy se vaše starosti smrsknou na prosté „mám co pít a kde dnes složím hlavu“, je neuvěřitelně osvobozující. Právě v tomto nekomfortu jsme našli tu největší svobodu a cítili se konečně stoprocentně přítomní. Zkuste to taky, než zapomenete, jaké to je být opravdu naživu!
Objevujte výjimečné s námi!
Monča
Expeleo